Ochranná vrstva patiny

Ochranná vrstva patiny

Odolnost zinku vůči korozi není třeba dokazovat - mnohé střechy v Evropě byly renovovány až po celém století věrné služby. Důvody jsou dnes všeobecně známy. Působením základních složek atmosféry (kyslík, oxid uhličitý a voda) na kovový povrch titanzinku dochází k chemické reakci, která dává vzniknout tenké pasivované vrstvě, známější pod označením patina. Vytvořená patina brání dalším kontaktům materiálu s atmosférou a udržuje tak míru jeho koroze a splavování materiálu na nízké úrovni.

 

Patina: ochrana ve dvou krocích

Světle šedá patina se vytváří od šesti měsíců do dvou let v závislosti na klimatických podmínkách, místě a agresivitě atmosférických vlivů. Vzniká ve dvou krocích:
- první, velmi silná vrstva, která je v přímém kontaktu s titanzinkem, je nerozpustná ve vodě a tvoří ji velmi husté krystalky zásaditého uhličitanu zinečnatého. Tato první vrstva chrání materiál a zabraňuje jeho konktaku s kyslíkem.
- druhá vrstva proměnlivé tloušťky, méně adhesivní a velice porézní, která je tvořena oxidem či hydroxidem zinku. I když není tak silná, má své opodstatnění, protože její složky umožňují neutralizovat kyselost dešťů a splašků, které po titanzinku stékají.

 

Prověřená životnost

Při výchozí tloušťce 0,7 mm a korozi postupující průměrnou rychlostí 1 µm/rok lze říci, že životnost válcovaného titanzinku přesahuje 100 let. Životnost materiálu ovšem samozřejmě značně závisí na okolním prostředí. Ve venkovských lokalitách vydrží titanzinková střecha 90 až 100 let. V přímořských oblastech na pobřeží mezi 40 až 70 lety. A konečně v silně průmyslových zónách zhruba 50 let. Ovšem omezování množství škodlivých emisí vyplývající ze stále přísnější legislativy v celé řadě evropských zemích (týká se především oxidu siřičitéhoSO2) umožnilo a ještě umožní značně snížit existující rozdíly v životnosti titanzinku ve venkovských a průmyslových lokalitách.